Jak jsem šlapala s Josém

Asi po hodině a půl ryzí prokrastinace jsem se konečně dokopala k tomu se s vámi podělit o své nejnovější a šokující zážitky.
Jo, šlapala jsem. S Josém.

DSC06419

Seznamte se, José

Hned ze začátku by bylo dobré říct, že jsem vášnivý necyklista. Jak vidím kolo, tak se dekuju někam do bezpečí, pod gauč, pod vanu, do hodně tmavého kouta, kde předstírám, že tam vůbec nejsem. Řeknu vám to narovinu. Nemám ráda kolo. Kombinace kola a kopce je má noční můra. Tak a je to venku. Šokující, ale pravdivé.

Ale vždycky, když jsem viděla někoho, jak jede na dvojkole, obvykle dva lidi, chtěla jsem to zkusit taky. Možná je to tím, že potkat dvojkolo, je jako potkat dvouhlavého jednorožce. Protože ty jednohlaví jsou k vidění denně. Chtěla jsem zažít jaké to je. A to i přes to, že se jedná o kolo. S tím jsem se vlastně vypořádala poměrně snadno. Bylo mi jasné, že budu sedět vzadu a šlapat jen když se mi bude chtít. A mně se většinou moc nechce.

Své přání jsem napsala jako odpověď na otázku, co budeme dělat o víkendu a zapomněla na ni. Má soustředěnost a paměť je na úrovni komára, já vím.
Takže v pátek večer mi byl představen švihák lázeňský jménem José. Ano skutečně měl jmenovku, na které stálo jak se jmenuje.  A s ním plán na sobotní výlet. Byla jsem nadšená a nervózní. Jak nám to půjde, budeme se hádat, kvůli tomu kdo jak šlape? A hlavně. Půjde poznat, že nešlapu vůbec?

Večer jsem šla spát brzy, protože čím dřív se jde spát, tím dřív je zítra. A druhý den se sluníčkem v zádech jsme vyrazili.
Nutno říct, že první dvě minuty pro mě byly peklo. Do zatáčky jsem se nakláněla na druhou stranu, abych to vyvážila. Jsem noční můra všech jednostopých jezdítek.
Strachovala jsem se, jak řidič řídí a měla tendence ho neustále kibicovat. To dělám, i když jdeme pěšky, vaříme, uklízíme, čteme si a dost možná i spíme. Pak mě to ale omrzelo a začla jsem se kochat. A zkoušet nešlapat. Šlo to bezvadně. Obě činnosti.

Náš nespoutaný hřebeček si to pádil cestou necestou. Spíše cestou. Pravda jednou přišla menší kolize, když nám spadl řetěz, ale oprava byla blesková a my zase v sedle.
Strhával na sebe veškerou pozornost a náležitě si ji vychutnával. Ostatní cyklisté nám mávali a zdravili nás, turisté zůstávali stát v úžasu, děti se ptaly rodičů v údivu. Byli jsme trochu jako cirkus. Všechno se zdálo být ideální.

To bylo, než jsme najeli na hůře udržovanou cestu a náš milý José začal ucházet ze zadního kola. Smutně jsme se vydali hledat pomoc. A protože švihák lázeňský pamatuje první krůčky, první republiky nebylo možné jen otočit páčkou a kolo sundat. Museli jsme si půjčit klíč. A správně velký. Tuto komplikaci jsme vyřešili v blízké hospodě. Sice jsmesi my i zbytek osazenstva vyslechl řeči hospodského (který seděl na zahrádce s kupmány a popíjel) o půjčování nářadí, o tom, že teď pije whiskey a že příště rád půjčí někomu dalšímu autogen. Kolo bylo dole dřív, než hostinský stihl dokončit svůj monolog a občerstvující cyklisté nám ochotně půjčili lepení a pomohli kolo spravit.

Vrátili jsme klíč a ponechali si sladké tajemství, že to, co pán pije, není whiskey, ale bourbon. Opakuj po mě kamaráde, bur-bon. A nadšeně vyrazili na cestu.

Která skončila po 20 metrech. Plášť byl tak zteřelý a ojetý, že nedržel v rámu a duše byla sice slepená, ale nestál by o ni ani sám ďábel.
Znova proběhla oprava. Znova žádost dalších cyklistů o půjčení pumpičky. Znova ochotná pomoc z jejich strany. Ale oprava nepomohla. A tak jsme nespoutaného hřebečka táhli domů jako vzpurného osla a z cylko výletu byl rázem výšlap. Domů jsme došli strhaní a zklamaní, že se sice jednalo o dobrodružství, ale úplně jiné, než bylo v plánu a rozhodně ne kolmo.

I tak to mělo své kouzlo. Ptaní se na pomoc, jsme brali jako nestereo cvičení. U cyklistů platí to, co u dalších sportovců nebo podobně laděných nadšenců. Rádi podají pomocnou ruku. Lepení. I my jsme se hned zapojili do procesu pomoci. Zatímco můj šlapač spolu s dalšími, zkušenějšími lepil díru. Já vytahovala mušku z oka pánovi. A nebyla to muška, ale brouk. Velikej. A já měla hned lepší pocit, že jsem mohla hned pomoc nějak vrátit.

Projížďka na Josém je splnění mého snu. Bylo to skvělé, parádní, báječné. A chci to zažít znova. A tentokrát dojet do určeného cíle. A vidět místa, která jsem ještě neviděla.
Pokud máte možnost, určitě si dvojkolo půjčte a projeďte se. Stojí to za to! A kdybyste neměli druhého do páru, klidně napište, půjdu do toho s váma. Ale sedím vzadu!

 

Co byste rádi vyzkoušeli vy? Láká vás taky nějaký netradičně tradiční sport?

Advertisements
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

1 komentář

  1. Dana

     /  Duben 1, 2014

    Mooc pěkně popsaný výlet :))

    Odpovědět

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: